Jízda v pelotonu může být bezpečná pouze v případě, že ji zvládají všichni jezdci. Při chybě jednoho cyklisty dochází k ukázkovému domino efektu, na který doplatí ti, co jedou v jeho blízkosti. Pokud se ale v pelotonu všichni pohybují spořádaně, napřetlačují se s ostatními o místo na silnici, může být taková jízda velmi efektivní, bezpečná a v neposlední řadě zábavná díky vyšší rychlosti. Ve skupině komunikujeme jak gesty, tak verbálně.
Ukazování směru
Upozorňovat upažením na odbočení má cyklista, i když jede sám. Ve skupině je tento signál klíčový nejen pro kolemjedoucí auta, ale i pro ostatní cyklisty, aby se na odbočení připravili. Pokud nás jede ve skupině méně jak zhruba pět, většinou stačí, když odbočení ukáže první jezdec. Při vyšším počtu musejí signál ukázat i ostatní jezdci, aby o něm věděli rovněž ti, co jedou vzadu.
Ukazování děr a překážek
Na českých silnicích je dost výmolů a děr. Ve skupině je na ně potřeba upozorňovat, protože jinak hrozí hromadný pád. Cyklisté sundají ruku ze řídítek a dlaní ukážou na místo, ve kterém se bude díra nacházet. Pokud jedeme ve velké skupině, je třeba na díry upozorňovat s předstihem několika desítek metrů, aby se signál „dominovitě“ přenesl do zadní části skupiny a všichni o překážce věděli.
Upozorňuje se i na vybočující auta, chodce nebo jiné překážky, které zasahují do cesty. Odpovědnost nese vždy první jezdec. Pokud nějaký objekt nebezpečně zasahuje do pravé části silnice, ukazujeme na něj gestem, při němž mávneme pravou rukou za sedlo. Dáváme tím jezdci za námi signál „drž se více vlevo“.
Podobná situace, ale v opačném gardu, často nastává při sjezdech, kdy proti skupině jede auto a v nejhorším případě se drží třeba uprostřed vozovky. Poté jezdci na špici mávají levou rukou za svá sedla, čím dávají pokyn, aby se ostatní drželi vpravo.
Na auta upozorňujeme jednak v zatáčkách ve sjezdu, kdy první jezdec zvolání „auto“, nebo třeba písknutím upozorní ostatní, že v protisměru přijíždí vozidlo. Na předjíždějící auta upozorňují při jízdě po rovině a do kopce naopak jezdci vzadu, aby se čelo skupiny na to mohlo připravit.
Brzdění
Na nutnost zastavení, nebo výrazného zpomalení, upozorňujeme zdvižením dlaně, jako bychom na někoho mávali. Tento signál využijeme např. při příjezdu ke křižovatkám. Ve skupině, pokud možno, nikdy razantně nebrzdíme. Když k tomu dojde, hledáme místo u vedle jezdců, co jedou před námi, abychom nemuseli ostře brzdit. Vyhneme se tak tomu, že do nás najedou jezdci, co byli za námi.
Pro držení ideálního odstupu v háku není dobré koukat na zadní kolo toho, kdo jede před námi. Mnohem lepší je se dívat na jeho záda, díky čemuž můžeme pořád kontrolovat ideální odstup a v zorném poli máme i cestu. Při dívání se na zadní kolo hrozí, že nebudeme připraveni na nutnost rychle zabrzdit.
Ukazování jízdy ze sedla
Při jízdě ve skupině je třeba ukazovat, když se chystáme šlapat ze sedla. Jezdec při povstání z pedálů kolo posune směrem vzad zhruba o 20 centimetrů. Když jede někdo těsně za ním, hrozí srážka. Proto na jízdu ze sedla upozorňujeme buď zamáváním v loktech, nebo zamáváním dlaněmi, které máme na brzdových pákách.
Lajna, nebo dvojice?
Když se podíváme na závodníky při závodě, uvidíme, kterak ve velké rychlosti jedou v menší skupině po jednom. Při tréninku naopak jezdí v tzv. dvojičkách. Obojí má své výhody a nevýhody.
Skupina, která jede ve dvojičkách, je kratší a tím pádem auta potřebují i méně času, aby ji předjeli. Platí to však jenom v případě, že jsou jezdci schopni držet rovnoměrné tempo a jet těsně vedle sebe. Při dlouhých tréninkových jízdách po klidných cestách umožňují dvojičky jezdcům si mezi sebou povídat. Při tréninku lze také ocenit to, že každý stráví na špici zhruba dvakrát více času než při jízdě tzv. v lajně.
Lajnu využijeme na frekventovaných cestách, kde není mnoho prostoru, nebo ve sjezdech. Při bezvětří navíc tak cyklisté ušetří více sil, protože na špici je vždycky jenom jeden a ostatní se vezou v háku. Mohou tak vyvinout větší rychlost. Lajna je i jednodušší na ovládání kola než jízda ve dvojicích.