Registrace na sezonu 2025 budou spuštěny v průběhu podzimu.
Lásku k cyklistice Luke Tomski, polovina ilustrátorského dua Tomski&Polanski, demonstroval při tvorbě plakátu pro historicky první akci Road Classics na Ještědu. A mluví o ní také v rozhovoru.
Když přijdete do shopu Tomski&Polanski ve Veverkově ulici na pražské Letné, je na první dobrou jasné, že cyklistika tu má pevné místo. Vedle prezidentů T. G. Masaryka s Petrem Pavlem, filmových detektivů Colomba, Hercula Poirota a Clouseaua nebo nezaměnitelným způsobem ztvárněných míst České republiky se nachází i řada ilustrací s bicyklem. Vždy dobře naladěný Lukáš Tomek alias Luke Tomski proto uvítal, když jsme se na něj obrátili s tím, jestli by nám nevytvořil plakát k premiéře Road Classics. S chutí se do něj pustil a výsledek jsme měli bleskurychle na stole.
Jak přistupuješ k jízdě na kole?
Teď jezdím pro radost! Ještě když jsem bydlel na Vysočině, seděl jsem na kole častěji, snažil jsem si udržet kondici. Teď je to spíše tak, že pracuju na počítači a vložím tam hodinku až dvě jízdy na kole.
Kam nejčastěji zamíříš?
Do Šáreckého údolí. Bydlím na Praze 6, takže tam si vždycky vyjedu, krásně se zapotím. Jak jsem říkal, že jezdím pro radost, nedávno jsem si přestal měřit ujeté kilometry. Neměřím si výkonnost, nechci soutěžit. Jsem celkem perfekcionalista, čili se mi pak stávalo, že jsem se tak moc soustředil na čísla, že jsem si nestihl vyjížďku vychutnat. Vím, že tímto jdu proti proudu, protože lidé aktuálně dost řeší Stravu, rádi se poměřují. Abych ještě dokončil odpověď, mám oblíbená místa i na Křivoklátsku, kolem Berounky. A pak jižní Morava.
Je pro tebe cyklistika sport číslo 1?
Když vezmu celkově můj dosavadní život, tak ano. Mám přehled, co se ve světě cyklistiky děje, i když nemám do detailu nastudované všechny statistiky. Už když mi byly čtyři roky, dostal jsem první kolo. Dokonce s dráhovými disky! Takže se do mě tento sport zaryl už velmi brzy. Na Vysočině se krásně jezdilo, jsou tam táhlé kopce. Až do maturity jsem trávil volný čas s kamarády na kole. Jakmile jsem se přestěhoval do Zlína, už jsem nejezdil tak často. Před pár lety jsem si ale pořídil gravela a opět si kolo pořádně užívám.
Řekl jsi nám, že plakát k Road Classics se ti vytvářel hladce a velmi rychle. Je to důsledek této – prakticky – celoživotní lásky ke kolu?
Stoprocentně. Když jsem o Road Classics poprvé slyšel, celý nápad mě nadchl. Doufal jsem, že něco podobného vznikne – švih s příchutí závodu. A když jsem do toho slyšel slovo „Ještěd“, hned jsem měl plakát v hlavě. Šlo to jako po másle. Přišlo mi, že plakátem jsem si už projel trasu.
Když se dívám na ilustrace Tomski&Polanski, často se v nich objevují sportovní motivy. Myslíš si, že vás sportovci nebo organizátoři sportovních akcí oslovují více než ostatní ilustrátory, protože vidí, že s tímto tématem rádi pracujete?
Něco na tom bude. Z naší generace ilustrátorů jsme byli s Ilonou první, kdo začal kreslit sportovní výjevy. Oba jsme měli ke sportu hodně blízko, hlavně k cyklistice. Cyklistikou to vlastně všechno začalo – konkrétně různými plakáty. Ani jsme nevěděli, že se to někomu bude líbit. Byly to plakáty pro radost. Koukáš na Tour de France a najednou máš chuť si něco ve spojitosti s ní zakreslit – projet si trasu jako ilustrátor. Ještě jeden impulz vedl k tomu, že se často věnujeme sportovním tématům. Když vznikla Festka, pokreslovali jsme jedno z jejích kol. To bylo úspěšné, díky tomu nám naskočilo mnoho followerů, protože oni ho přivezli na cyklistický veletrh do USA. Viděli jsme, že se nemusíme bát dělat sport a teď jsme pro to známí a často se nám ozývají lidé ze sportu. Co nám udělalo velkou radost, bylo to, že jsme vytvářeli i pro Paříž-Roubaix průřez historií této klasiky.
To už je velké vyznamenání. Věřil jsi v ilustrátorských začátcích, že by tvá kariéra mohla narůst až do takových rozměrů? V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že jsi kreslil dlouho do rána, zatímco ostatní seděli v hospodě, aby sis aspoň vydělal na nájem.
Asi jsem musel věřit. Nerad vzpomínám, rád žiju přítomností. Ale bez víry v to, že se ilustrací budeme živit, by to nešlo. Byl jsem přesvědčený, že se tvrdá práce vyplatí. Nějaký talent asi člověk měl, když ho vzali na vysokou školu. Na ní pak vidíš extrémně talentované lidi, kteří ale třeba chodí častěji do hospody, jak jsem uvedl v tom rozhovoru. Získal jsem zakázku, která možná nebyla tak chutná, ale pořád to byla zkušenost. Postupně se to nabalovalo a já na konci vejšky věděl, že se ilustrací uživit půjde. Jen je třeba se jí věnovat na fulltime. Pod článek s titulkem „Když ostatní chodili do hospody, já kreslil“ jsem si otevřel komentářovou sekci. Lidé psali, že si nemyslí, že by toto udělalo rozdíl. Jenže na umělecké škole to v hospodě nejsou tři hodiny v pátek večer. Ale každý den, je to dlouhodobý proces (smích). Po přečtení těchto komentářů jsem si uvědomil, že to opravdu rozdíl udělalo.
S ilustrátorskou parťačkou Ilonou jste se potkali na soutěži v kreslení, kde tě porazila. Pak jste se dali do řeči. Věděli jste hned, že toto spojení bude klapat?
Hned jsme tušili, že máme společný cíl – věnovat se ilustraci. Říkali jsme si, že jsme kreativci-samotáři, rádi si děláme věci po svém. Proto se zrodila myšlenka, že si založíme vlastní malé studio. Když jsme se viděli poté, už jsme měli jasno o tom, že založíme webové stránky a vytvoříme portfolio, ať se zaměstnáme a vyzkoušíme si spolupráci. Jako první se nám začaly hlásit zahraniční firmy, což byl úlet. Češi si o nás mysleli, že jsme zahraniční ilustrátoři působící v Praze (úsměv). Hned vše fungovalo. S Ilonou jsme se dokázali sladit velmi dobře.
Jak dlouho trvalo, než se vykrystalizoval váš nezaměnitelný – snadno identifikovatelný – styl?
Přijde mi, že se stále krystalizuje, je to nekonečný proces. Ale fáze, kdy už jsme měli pocit, že máme nějaký styl, který nám celkem jde, že se nemusíme jen učit, nastala zhruba po pěti společných letech. Letos slavíme desetileté výročí. Nedávno jsme udělali změnu – už na každém projektu neděláme oba, ale jsme dva art direktoři. To znamená, že máme trochu odlišné styly. Většinou to lidé nepoznají, ale my víme, že jeden z nás je pro určitého klienta lepší než ten druhý.
Je pro vás oba důležité používat v ilustracích vtip, ukrýt do nich něco?
Ano. Ilustrace vždy obsahují vizuální hříčku, nějaký Easter egg. Žádná z našich ilustrací snad není bezduchá, není jen kýčem. Snažíme se do všech něco schovat, rádi si zjišťujeme všechny detaily ohledně míst. Člověk pak vidí výsledek, ale proces je mnohdy mnohem zajímavější než samotná ilustrace – nastudování si všemožných detailů. Lidé mají rádi přesahy. Neděláme nějaké hyperrealistické obrazy. Naši fanoušci oceňují právě drobné detaily.
Vnímáš toto spíše jako výjimku?
Moderní ilustrace už je taková, že toto obsahuje. Proto se mi nastupující generace ilustrátorů líbí. U zahraničních umělců nám to vždy přišlo super a my měli přirozeně v sobě hrát si, dostat tam něco. Takže doufám, že jsme trochu přispěli ke kultuře ilustrace, protože dnes je to celkem samozřejmost.
Lidé vás určitě v komentářích a zprávách zahlcují návrhy, co byste měli příště vytvořit. Opakuje se nějaké téma často?
Spustili jsme tak trochu lavinu žádostí na zpracování různých chráněných krajinných oblastí nebo obecně lokalit a měst v České republice. Před několika lety jsme dělali národní parky, což odšpuntovalo příval podobných zpráv. My se lidem v tomto postupně snažíme vyhovět. Vnímáme, že je tu opravdu určitý deficit lokální ilustrace. Mě to baví, protože lidem přineseš něco, co dobře znají.
A co tě baví zpracovávat vůbec nejvíce?
Dobře, že se na to ptáš. Protože to zřejmě opravdu bude cyklistika. Ta mi jde úplně sama. Baví mě se prohrabávat starými fotografiemi z Gira nebo Tour de France. Dříve to byl úplně jiný sport, žasnu nad tím, s čím vším si museli závodníci poradit sami, co všechno zažili. Rád zabrousím do těchto příběhů.
Jak se těšíš na oficiální začátek příběhu Road Classics v září?
Bude to jedinečná příležitost i pro lidi, kteří tolik neprožívají statistiky, aby si třeba s přáteli užili krásnou vyjížďku na uzavřených silnicích v nádherném prostředí. To je můj případ. Navíc, když něco vzniká, je to vždy svěží, můžete se podílet na zrodu. V tuzemsku není obdobná akce. Zastavíš si na kafe a zároveň ochutnáš jízdu v pelotonu. Takže jedu formát švih (úsměv).
Pořiďte si ilustraci od Tomski&Polanski. Autorský tisk Road Classics z limitované edice najdete POD TÍMTO ODKAZEM.
Galerie aktuality
