Jan Králík je dle jeho vyjádření pacient. Pro oči fanouška cyklistiky stojí jeho tvorba určitě za pozornost. Napsal už desítky knih a veřejnost se také může mnohé dozvědět i na jeho webu jankralik.cz.
Honzo, proč se věnujete historickým dopravním prostředkům?
V deseti letech jsem dostal knížku Dědeček automobil a asi po třetí stránce bylo rozhodnuto, co bude má vášeň a čemu se budu v životě věnovat.
Dnes jste spisovatelem a novinářem.
Musel jsem se několikrát pokoušet dostat na vysokou školu na novináře. Po dvou letech v Četce jsem nastoupil do Světa motorů, což byla bomba a splněný sen. Tenkrát ten časopis měl náklad 360 tisíc výtisků a byl třetí největší v republice. Protože mě všude tlačili do partaje, tak jsem od 35 let „na volné noze“.
Už nás takových pacientů bylo několik
Pak přišel ten zlom, kdy jste se začal věnovat i historickým kolům.
To vůbec nebylo v plánu, sbíral jsem motorky. Pak jsem se ale dostal do party, která připravovala řešení pavilonu na Expo roku 1988 do Vancouveru. Sháněl jsem různé šílené exponáty, napsal jsem inzeráty a opatřil jsem si dřevěný kolo, které tu visí na zdi. Je z roku 1890, chlap už asi věděl, jak vypadá bezpečné kolo, jen se neuměl vypořádat s řetězem. Pořídil jsem si ho za 500 korun, majitel ho už chtěl spálit.
Jak jsem psal do různých muzeí, tak jsem napsal i do Holandska, odkud mi odpověděli, že pořádají sraz sběratelů kol. Napsal jsem, že bych přijel a dostal jsem výjezdní doložku na 2 dny. Výstava mě úplně uhranula, muzeum Velorama v Nijmegenu je nejlepší místo, kde zhlédnout historická kola.
Byl jste v té době aktivním cyklistou. Kdy jste poprvé zkusil vysoké kolo?
Měl jsem nějakého favorita, na kterém jsem se vrtěl, ale vysoké kolo jsme si poprvé zkusil v roce 87 a začal se cyklistice víc věnovat. Koupil jsem si ho za zločinnou cenu 2000 marek, což byl tehdy roční plat. V roce 93 už nás takových pacientů bylo několik a společně jsme obnovili Český klub velocipedistů, který funguje dodnes. Postupně vznikly další kluby.
Jak je náročné se na vysokém kole naučit?
Je pravda, že v Anglii na tom jezdí statisíce kluků, a tak to není žádná věda. Někdo se to naučí za odpoledne, někdo za pár dní.
Jaké období v historii kol máte nejraději?
Zajímavá kola končí první válkou – do roku 1918, kdy se zkoušely různé konstrukce a proběhl zásadní vývoj. Meziválečná kola jsou krásná třeba z Itálie a Francie. Po druhé válce se už definitivně rozhodlo, jaký tvar rámu budou kola mít a nic se zásadně kromě materiálu nezměnilo, taková kola se používají zhruba už od roku 1890.
Byl velký rozdíl mezi tím, co se používalo na přelomu 19. a 20. století v Čechách a na Západě?
Ani ne, tady se koukali, jak to dělali na Západě. Kolébka cyklistiky je Francie, kde se začalo s dřevěnými koly, a Anglie, kde vzniklo celokovové kolo s pryžovými pneumatikami. Čeští stavitelé začali konstruovat kola z dílů z Anglie, protože velké firmy se tady do výroby součástek nepouštěly.
Mimo jiné jste napsal knihu o Jaroslavu Cihlářovi, proč tato osobnost cyklistiky?
Jeho starší bratr Evžen byl motocyklový závodník. Mladší Jaroslav byl mimořádná figura a Evžen padnul během Pražského povstání. Pak jsem se domluvil s Jaroslavem, aby se u mě vždycky na chvilku zastavil. Byl to bezvadný charakter. Jeho zásluhou se tu rozjela výroba favoritů, galusek, dresů. Pověděl mi, jak vzniknul Závod Míru. Žádný Rudý Právo, ale jeho kamarád Miroslav Jung byl v Polsku na závodech, kde jim řekl, že by bylo hezké udělat závod mezi Varšavou a Prahou, když před válkou se jezdilo Varšava-Berlín.
Odkud při psaní čerpáte?
Historie kol je jenom hobby. Nedávno jsem se vrátil z „expedice“ Rakousko, Itálie, Francie, Španělsko, Švýcarsko, Andorra, Monako po sběratelích a muzeích kol. Navštívili jsme asi 22 sběratelů a muzeí. Díky tomu, že jsem tu už pořádal mezinárodní výstavy o historii kola a znám se s ostatními zájemci, tak si předáváme informace. Většina je otevřená a společně sdílíme informace.
Co říkáte na současnou podobu kol? Třeba kotouče a elektronické řazení...
Elektronické řazení je zvláštní, protože tam necítím odpor. Kotoučové brzdy chápu z hlediska bezpečnosti, ale esteticky dávám přednost klasickým. Silnička je krásná tím, jak je jednoduchá a nejkrásnější jsou dráhová kola. Tam není co ubrat. Dokonalosti není dosaženo, když není co přidat, ale když není co ubrat.
Na Ještědu pomohla čokoláda od vnučky
Jaký jste teď cyklista?
Ale mizernej… vyjedu pětkrát týdně a ujedu ročně nějakých 6 až 7 tisíc kilometrů. O víkendu nějakou stovku, přes další dny třeba 30. Fór není ujet 250 kilometrů, ale jezdit pravidelně.
Co vás přilákalo na Road Classics?
Dozvěděl jsem se o tom od lékařů z Karláku, kteří dostali přímo pozvánku. Řekl jsem si, že je to dobrá parta, a navíc se jede kousek od mé chalupy. Do té doby jsem žádný závod nepodnikl.
Jel jste závod, nebo švih?
Neblázněte se závodem, švih jsem jel. Byl jsem rád, že jsem to stihnul v tom čase, byť se ve svém věku už nenechám tlačit. Najedl jsem se na občerstvovačkách. Dole v Křižanech pod Ještědem na mě čekala vnučka, dala mi čokoládu, tu jsem snědl a vyjel nahoru, ani jsem netušil, že jsem tam včas. V cyklistice nejsem soutěživý typ.
V čem jste soutěživý?
V práci, aby to bylo napsáno tip top. Kdybych na Road Classics přijel o půl hodiny později, tak z toho nebudu mít žádné trauma. Každopádně se na Ještěd a možná i Klínovec chystám znovu.
