Proč jezdíš na vysokém kole?
Protože to je dřina, a to mě odjakživa baví! Schválně jsem jezdil předtím na starý ukrajině, ale mám bika a gravela. Na vysokém kole jezdím, protože to opravdu nedělá každej. Sám se divím, že mě to baví, chytlo mě to po 20 minutách, co jsem se to naučil.
Jaké předchozí akce jsi na vysokém kole absolvoval?
První vysoké kolo jsem dostal od Pepy Zimovčáka, který je českou legendou a absolvoval na něm trasu Tour de France. Po asi měsíci a půl tréniku jsem se vypravil na charitativní akci Na kole dětem a absolvoval tam dvě etapy. Zrovna ty nejhorší, protože jedna vedla přes Prahu a musel jsem zdolávat tramvajové koleje… Rok na tom jsem se vydal už na celou akci.
Jak vypadá tvoje kolo? Slyšel jsem, že současná vysoká kola se staví už z moderních materiálů.
Tak to není můj případ. Jsem hlavně rád, že mám kolo, které je bezpečné. Začínal jsem na kole o velikosti 56 palců (asi 145 cm), ale to mi bylo moc velké a nesedělo mi. Bál jsem se, že spadnu, protože se mi někde ve sjezdu rozpadne. To na tom současném si budu moc za pád sám. V Česku je několik výrobců, a tak jsem si od pana Měsíčka v Kyjově nechal sestrojit kolo na míru o výšce 50 palců. Rám je ocelový, akorát šlapky jsou duralové.
Jak se na tom jezdí?
Říkám, že leckdy jsou horší sjezdy než výjezdy. Nejvíce mi sedí mírná stoupání, ve kterých se mi jezdí opravdu dobře. Ve výjezdech záleží na tom, jestli je mokro. Když jedeš do prudkého kopce, může to pak snadno podkluzovat. Docela snadno se dá při jízdě do kopce i spadnout, když se dostaneš těžištěm před kolo.
Ale horší je to ve sjezdech. Je to takový tělocvik. Kolo je furtošlap, a tak při rychlosti více jak 45 km/h už opravdu rychle kmitáš nohama. Kolo má sice brzdu, ale nemůžeš za ni moc zabrat, jinak bys letěl přes řídítka, a tak tam máš ještě stupačku tzv. špaček, na kterém stojí a brzdíš podrážkou boty. Své oblíbené tenisky jsem takhle už probrzdil. Kolo se dá trochu naklánět do zatáček, a jelikož jsem si je mohl před Road Classics nadjíždět, tak to bylo i o něco bezpečnější.
Máš možnost si nějak přeřadit do stoupání, když jedno otočení klikami znamená v tvém případě jedno otočení kolem?
První možností je si přehodit v hlavě, když si řekneš, že jedeš na lehčí převod. To většinou nepomůže… Pak se dají na klikách přešroubovat pedály, abys měl větší páku. Na Ještěd jsem využil nejkrajnější pozice a kopec vyjel.
Je v Česku nějaké parta, která by pořádala vyjížďky na vysokých kolech?
Krom Pepy Zimovčáka tu máme ještě jednoho borce, který se specializuje na dálkové trasy. Jmenuje se Ivan Burkert.
Krom nich funguje ještě Český klub velocipedistů, ale to není pro mě. Já jsem sportovec, který jízdu bere jako výkon, a ne jako přehlídku historických kostýmů.
Jaký jsi tedy sportovec?
Mám vztah k adrenalinu, protože jsem jezdil motokros, což je náročná záliba po všech stránkách. Pak jsem taky běhal, ale začal mě trápit kotník, a tak jsem přešel na kolo. S kamarádem jsem si třeba řekli, že ujedeme 660 kilometrů k Baltskému moři za 24 hodin a zvládli jsem to.
Na vysokém kole pravidelně jezdím na vyjížďky. Mám tady v Podkrkonoší dost kopečků, a tak si je užívám, byť se snažím vyhnout extra prudkým kopcům. Takovým mým oblíbeným tréninkem je výjezd na Zlaťák (Zlaté návrší, nejdelší stoupání v Česku o délce 23 km). Paradoxně na vysokém kole je to horší dolů než nahoru.
Dá se nějak rychlost vysokého kola porovnat se standardní silničkou?
Nad přepočtem průměru jsem nikdy nepřemýšlel, ale je to větší dřina. Když ujedu na vysokém kole 70 km, tak to vydá na 140 km na biku.
Proč ses vydal s takovou specifickou výbavou na Road Classics?
Vzniklo to jednoduše. Jsem profesionální hasič a můj kolega Lukáš Sacher zná lidi z organizačního týmu. Řekl mi, že to pojedu, ale nevěděl jsem, jestli to myslí v legraci, tak jsem do toho šel.
Jaké to bylo?
Na startu po mě borci na silničkách za 300 tisíc koukali, že jsem se přijel asi jenom ukázat a po chvilce odbočím. Když jsme ale začali stoupat na Bedřichov, došlo jim, že to asi pojedu celé. Měl jsem cíl to zvládnout do časového limitu 6 hodin, což pro mě znamenalo, že jsem jel, co to dá. Nechal jsem se strhnout a trochu přepálil první polovinu, a tak mě na Ještědu chytaly křeče.
Atmosféra mě tak pohltila, že jsem ani nevnímal, jak je prudké stoupání z Josefáče k pané segmentu. Všimnul jsem si toho, až když jsem tam šel pěšky a nechápal. Do kopců jsem vůči ostatním získával, z kopce naopak ztrácel, stejně tak po rovině. Kolem Mníšku jsem jel sice „pětatřictítkou“, ale musel jsem hrozně rychle kmitat nohama, tam mi to taky nechutnalo. Nesnáším roviny.
Uvidíme tě letos na Road Classics?
Bohužel musím zrehabilitovat operovaný kotník, což ještě nějaké měsíce po sundání sádry potrvá, a tak si letos žádné plány nedělám. Na Road Classics bych se ale chtěl vrátit už i také proto, že kolo začalo bavit i moji ženu.
