Severní Francie, konec 19. století. Měšťanská společnost nedávno objevila nový fenomén – sport. Lidé ve městech už nemusejí fyzicky tvrdě dřít a mohou energii investovat do něčeho zábavnějšího. Kolo je skvělý vynález, který zrychlí naše nohy. Přímo vybízí k tomu na něm závodit a dojet tak daleko, jak jen to bude možné.
Přesouváme se také do časů sportovních pionýrů, kde o prestiž krom závodníků válčily i jednotlivé sportovní noviny. Právě díky nim vznikaly nejrůznější pošetilé cyklistické závody, které přilákaly pozornost nejen k trase, ale hlavně k samotným výtiskům.
Prvním opravdu prestižním závodem bylo klání na trase Paříž–Bordeaux. To není úplně blízko sebe, a tak závod měřil neuvěřitelných 560 kilometrů, což vítězovi trvalo 26 a půl hodiny.
V té době nebyly ale podobně extrémně dlouhé distance něčím speciálním. Vždyť etapy prvního ročníku Tour de France roku 1903 měřily okolo 400 kilometrů. Cyklistika se tehdy řídila heslem „kdo přežije, vyhraje“.
Postavil si velodrom, ale nejezdili mu tam lidi
Během cyklistického boomu, který zachvátil hlavně Francii, frankofonní část Belgie a severní Itálii, se na konci 19. století se začaly stavět velodromy. Jeden takový nechali postavit i továrníci Theódore Vienne a Maurice Peréz v severofrancouzském Roubaix, ale nejezdili jim tam lidi. Vienne tak přišel s nápadem přivézt tam prestižní cyklistický závod, který by začínal v Paříži. Tahle trasa má 280 kilometrů, a tak by to pro borce zvyklé na větší dávky bylo jen takové rozpinkání. Vienne znal šéfredaktora sportovních novin L’Vélo Paula Rousseau, a tak mu napsal památný dopis.
„Vážený pane Rousseau, víme, že Paříž-Bordeaux je nejvýznamnější závodem. Co si myslíte o uspořádání tréninkového závodu čtyři týdny před jeho startem? Trasa mezi Paříží a Roubaix měří asi 280 kilometrů, takže by se závodníci na ní mohli pěkně rozcvičit. Cíl by byl po zdolání několika kol na velodromu v Roubaix. Závod by měl jistě velký divácký ohlas, protože naši občané nikdy neměli možnost sledovat významný cyklistický závod.
Město Roubaix by při přípravě bylo velmi nápomocné, vítězi bychom mohli nabídnout odměnu 1000 franků a postaráme se o to, aby i další závodníci byli v cíli odměněni. Myslíme, že datum 3. května by bylo perfektní, protože by pak závodníci měli čtyři týdny na to si odpočinout. Můžeme se spolehnout na Vaši pomoc? Pokud ano, prosíme, ihned o tom informujte ve vašich článcích.“
Po krátkém úspěchu přišel pád
Šéfredaktor Rousseau pověřil redaktora na cyklistiku Victora Breyera, ať trasu odzkouší. Pracovní výlet mu trval dva dny. Už tehdy si všimnul, že když zaprší, tak se cesta změní v blátivé koryto s kostkami. Když Breyer dorazil do cíle, referoval, že uspořádat závod na kole po této cestě opravdu není dobrý nápad, přesto se 19. dubna 1896 vyrazilo.
Hned první ročník se pyšnil mezinárodní účastí, a dokonce vyhrál Němec Josef Fischer. Trasa o délce 280 kilometrů mu trvala 9 hodin, což je i v dnešních podmínkách parádní výkon. Po prvotním úspěchu se ale organizátorům přestalo dařit.
Nejprve policie zakázala start z už tehdy rušné Paříže, a tak se vyjíždělo z předměstí. Při třetím ročníku 1898 se mohlo využít motorek, za nimiž jeli závodníci v háku (tehdy to byla na mnoha závodech běžná praxe a díky tomu se mohly jezdit tak dlouhé trasy), přesto byl výsledek takový, že v roce 1900 přijelo na start jen 19 závodníků.
V roce 1901 organizaci převzaly noviny L’Auto-Vélo, které dva roky nato uspořádaly první Tour de France. Zakázali se vodiči na motorkách, ale závodníci mohli ještě v některých úsecích využít pomoc jiných cyklistů, kteří jim „tahali“ tempo. Využívaly se zejména tandemy, nebo dokonce trojkola, kde se watty jezdců sčítají a po rovině se jede výrazně rychleji. V roce 1910 se jakákoliv pomoc definitivě zakázala a účastníci museli všechno ujet za své, pokud se nezvládli schovat za soupeře.
Závod tehdy úmyslně nevybíral ty nejhorší možné cesty, ale i tak měl jeden klíčový moment. Na rozdíl ode dneška obsahoval jeden zrádný kopeček. Při výšlapu na Cote de Doullens o délce 1,4 km a sklonu 4,6 % se často oddělila vítězná skupina, a tak už tehdy čekaly v tomto kopečku stovky fanoušků.
Dobrá den, silniční kontrola… Ale já si teď jedu pro výhru na Roubaix!
K bizarní situaci došlo v roce 1907. Závod tehdy vyhrál mladík Georges Passerieu, který se od čelní skupiny oddělil těsně před cílem. Dle literatury ho při nájezdu na velodrom zastavil četník, na běžnou silniční kontrolu. Vůbec mu nevadí, že právě zastavil borce jedoucího o vítězství v nejprestižnějším cyklistickém závodě. Než si situace vyříkají, stihne ho předjet druhý Cyrille Van Hauwaert z Belgie. Organizátoři nakonec vyhlásí za vítěze kontumačně Passerieua.
Dobový tisk si této divočiny raději vůbec nevšímá. Však L’Auto v té době závod přímo organizovalo a nerado by se přiznalo k tomu, že nezvládlo zajistit pro závodníky volný průjezd. Dozvídáme se jen „o příjemném odpoledni, kdy 6 000 diváků v Roubaix dalo přednost cyklistice před koncertem a čekání na vítěze jim krátily závody v chůzi po velodromu.“
1919 a zrodila se legenda. Nebo je to jen legenda?
Následně se kvůli první světové válce po dobu čtyř let nekonal. Mnoho cest bylo v té době v žalostném stavu, a tak organizátoři pozměnili trať. Když v roce 1919 peloton znovu vyrazil často na rozbořené silnice, všiml si toho znovu průzkumník Victor Breyes, který napsal „tady je to opravdové peklo severu.“ Tak vznikla přezdívka, kterou se závod může chlubit dodnes.“
Alespoň tak praví literatura, kterou tvoří vzpomínky pamětníků. Traduje se, že všichni závodníci byli válkou vyhublí a po několik let neseděli na kolech, takže rozhodně nebyli ve formě. Cesty vojenské vozy úplně zničily, a tak se z toho stal doslova boj o život právem zvaný Peklo severu. Dobové listy ale naznačují, že to zase tak výjimečně extrémní nebylo. Posuďte sami, jak v pondělí po závodě hovořily stránky L’Auto.
Nejdříve se redaktoři a zároveň organizátoři v jedné roli obligátně plácají po ramenech, že došlo k triumfálnímu obnovení. „Jubilejní 20. ročník vyšel na výbornou a sezona 1919 nám začala brilantně. Závod nepokazilo ani to, že mnoho záškodníků nasypalo do cesty hřebíky. Je to nechutné, ale pojďme dál. Najdeme způsob jak zastavit tyto smutné manévry.“
Závod mimochodem v napínavém cílovém dojezdu ovládl Henri Pellisier. Ve spurtu až na samotném velodromu porazil Belgičana Philippa Thyse, cyklovelikána tehdejší doby, a Honoré Barthélémyho. Vraťme se ale k řádkům z tehdejší doby.
„Není možné, aby se v roce 1919 něco takového dělo ve Francii“
„Po čtyřech letech pauzy se konečně peloton opět vydává do Roubaix. Už o půlnoci nás na startu v Moulin-Rose vítá tradiční osazenstvo, jako by se poslední ročník jel vloni. Na startu je teplo, na obloze sice není nic vidět, ale tušíme, že ráno bude pěkně,“ popisuje zvláštní zpravodaj deníku.
„Závod sledujeme z pohodlné limuzíny doktora Aurenche, která nám je k dispozici po celý závod. Už po pěti kilometrech otevírá sérii defektů mladý Verdick. Jelikož peloton teď uhání rychlostí 35 Km/h, bude muset rodák z Roubaix sebrat všechny síly, aby se znovu zařadil. U mostu v Chalonu je řada na Defrayovi, kterému opravdu není do zpěvu. Na železničním přejezdu skoro synchronně propíchávají kola Heusghe, Hevel a Cauthy. V Pontoise má tak peloton už jen 60 závodníků ze 135 a jsme tady asi o 20 minut později proti plánu. V tento okamžik musíme tento krásný silniční test opustit a přenechat referát našemu kolegovi Charlesi Ravaudovi.“
„Tempo je stále mírné, a tak se nešťastníkům s defekty většinou podařilo dostat zpět do pelotonu. Teď ale vysvitlo sluníčko, a to obměkčilo svaly. Na úzkých cestách se had jezdců sice prodlužuje, ale pořád jede pospolu asi 40 závodníků včetně hlavních favoritů.
Teď se ale náhle stmívá! Slunce zmizelo, zvedá se vítr. Vánek od severu brzy nabere na síle a doslova nás mrazí! Tempo se zpomaluje, jak kdyby někdo jezdcům uříznul nohy. Teď v Pikardii začne série senzačních opouštění, kdy závod vzdá mnoho favoritů.
Dosud docházelo k četným defektům a nenapadlo nás hledat jiné příčiny než smůlu, nicméně na cestě jsme našli hřebíky úmyslně zaseté nějakou zločineckou rukou! Přiznám se, že jsem se ještě nevzpamatoval ze svého rozhořčení! To nás vrací o deset, nebo patnáct let zpátky, kdy jsme měli ještě mezi lidmi nepřátele. Není možné, aby se v roce 1919 ve Francii dělo něco takového!“
Na reportéra následně udělala dojem scenérie rozbořelých domů po první světové válce. „Zbytek pelotonu se trhá. Jezdci si pro rozhodující část závodu nemohli vybrat příhodnější místo než děsivou kulisu ruin, které obklopují silnici zprava, zleva.“ Nicméně referát o dojezdu závodu nenaznačuje, že by tento ročník přinesl extrémní podívanou.
„K vedoucímu duu Thys-Pellisier se po velkém úsilí zvládnoul dotáhnout Barthélémy. Oba závodníci tomu nemohou uvěřit! Náhle náš vůz zastavuje železniční přejezd. Závodníci činí rychlé rozhodnutí a přejíždějí před projíždějícím vlakem, my musíme počkat a jezdce doháníme po několika minutách.“
Oblast Roubaix tehdy byla skutečně fatálně zpustošená válkou, a tak byl rozbitý i tamější velodrom a finišovalo se v parku Barbieux.
„Na předměstí náš triumfální průvod vítá skutečné lidské moře nadšených seveřanů. V posledních kilometrech se sotva prodíráme davy, až se obáváme, že dojezd bude pro závodníky neregulérní, ale všechno dobře dopadlo díky skvělé organizaci. Jako první začal sprintovat Péllisier, zatímco Thys jako by neviděl cílový transparent a vypadal překvapeně. Snažil se ztrátu dohnat, ale marně. Péllisier vyhrál 20. ročník Paříž–Roubaix o délku kola.“
Mimochodem vítězná prémie stále činila 1000 franků a odpovídala zhruba polovině tehdejšího ročního průměrného platu ve Francii. Dnes by to bylo tedy několik set tisíc korun, což vůbec není zlé.
Specifická kapitola Roubaix se začíná psát hlavně po druhé světové válce, kdy si organizátoři uvědomí, že na trase sice nemají kopce, ale mohou vybrat trasu po „retropovrchu“. Začnou se tak vybírat pro silniční kola nesmyslné cesty plné neopracovaných kostek, děr a za mokra bláta. Mnozí jezdci je začnou proklínat. Ale to už je jiná – moderní – kronika „Pekla severu“.
