Na počátku 20. století měla závodní cyklistika své centrum ve Francii. Díky jazyku mohli ale obyvatelé jižní části Belgie – Valonska – číst francouzské sportovní noviny a brzy se našlo dost borců, kteří vstoupili mezi francouzské profesionály.
Hledáme vlámské sportovní hrdiny
Na severu žijící Vlámové na tom byli hůře. Jejich řeč je v podstatě holandštinou, přičemž elita belgické společnosti byla výhradně francouzská. Vlámština měla zůstat mezi zemědělci a dělníky. Díky tomu viděli mnozí Vlámové Valony jako páprdy s nosánky nahoře, kterým je třeba ukázat, že jsou minimálně stejně dobří. Bylo na čase vztyčit žluté vlajky s černým lvem, které dnes můžeme sledovat během přenosu v rukách fanoušků stojících u trati.
Jak to souvisí s cyklistikou? Zatímco frankofonní část byla napojena na francouzské prostředí, kde se mladí kluci z často chudých poměrů stávali cyklistickými profesionály, tak v „nizozemském“ Vlámsku se závodní cyklistika nepropagovala. Valoni už v roce 1908 přišli po vzoru Tour de France se závodem Kolem Belgie. To je dnes nenápadný etapák, kde se potkávají jezdci kontinentálních týmů s elitou, která si tam jezdí potrénovat na Tour. Vlámové na zápis na cyklistický Everest čekali do roku 1912, kdy Tour de France vyhrál mladík Odile Defraye. Cyklistický boom začal.
Při příležitosti prvního cyklistického mistrovství Vlámska vyšlo i první číslo sportovních novin, které založily tento závod. Sportwereld vstupuje na trh 12. září 1912. Založil ho továrník Auguste de Maeght.
Do redakce tehdy nastoupil bývalý 30letý závodník na kole Karel Van Wijnendaele a od začátku roku 1913 se stal i šéfredaktorem. Je doslova otcem závodu Kolem Flander a dnes má na nejslavnějším hellingenu Oude Kwaremont pomník. Jak tomu ale bývalo, první ročníky nebyly vůbec jednoduché.
Závodní peloton se poprvé vydal na vlámské cesty roku 1913. Akce se tehdy konala až koncem května, ale brzy se přešlo na ustálený termín koncem března, který umí zařídit lapálie v čele s ledovým větrem a deštěm se sněhem.
První ročník měřil 324 km s cílem bylo projet všechna významná vlámská města od západu na východ. Start byl na hlavním náměstí v Gentu. Finišovalo se pak stylově na dřevěném velodromu v Mariakerke, což je městečko, které je dnes gentským předměstím. Dost dobrý námět, aby vznikli nový vlámští sportovní hrdinové, což byl Van Wijnendaeleho cíl.
Trasa byla extrémně dlouhá. Do závodu vyjelo jen 37 závodníků, a tak akce prodělala. „Naše noviny Sportwereld neměly zkušenost s pořádáním tak velkých závodů, ukousli jsem si příliš velký krajíc chleba,“ vzpomínal otec závodu Van Wijnendaele. Vždyť původní odměna pro vítěze činila půlroční plat učitele.
Naštěstí se na další sezonu 1914 našel mecenáš, který organizátorům pomohl. Notář Leo van der Haute byl pořádným cyklistickém fanouškem. Sehnal nové sponzory a chybějící částku dal ze svého. Van Wijnendaele se mezitím staral o propagaci tohoto vlámského sportovního představení.
Brzký termín mimo jiné zajistil, že se závod nekřížil s významnými francouzskými akcemi. Díky tomu si ho vybrala i domácí hvězda Marcel Buysse, byť pro jeho francouzskou stáj Alcyon šlo o nezajímavý závod. Jezdec, který dokázal na Tour roku 1913 vyhrát šest etap, ale celkově skončil až třetí, tady neměl konkurenci. Závodní archivy pak přerušila fronta první světové války, která se krutě prohnala regionem.
Zrod skutečného šílenství
Nejpozoruhodnější příběhy se ale odehrály až po první světové válce, kdy si závod vysloužil obrovskou popularitu. Ve 20. a hlavně 30. letech stoupala sláva závodu a před pelotonem jezdila už tehdy obrovská kolona aut s upoutávkami na sponzora závodu. Třeba roku 1933 vyrazilo do závodu 164 jezdců, ale doprovodných aut a motocyklů bylo sedmkrát více.
Vlámové závod začali skutečně milovat a freneticky fandit. Odhady říkají, že jich k tratím chodilo kolem půl milionu. Zhruba každý šestým Vlám se vypravil na Ronde. Neslo to s sebou ale veliké dopravní komplikace.
„Posledních sto kilometrů závodu jedeme za prvními jezdci. Vidíme kolem sebe spoustu lidí, že máme dojem, že se topí v tsunami. Před sebou a za sebou vidíme auta, jak šíleně projíždějí mezi davy po chodnících, či cyklostezkách. Cítíme rány do zadní části našeho auta. Pokud dnes nikdo nepřišel k újmě, tak je to jen proto že pan Bůh a strážní andělé jsou nejlepšími muži v závodě,“ popisovaly situaci noviny Het Nieuwsblad.
Diváci se jednak přibližovali k trati i auty, jež blokovala cesty, ale také se našlo dost bláznů, kteří stáli přímo v silnicích. Bylo třeba sjednat pořádek. Van Wijnendaele si domluvil pomoc s četníky.
Poválečná éra s sebou nese i zatraktivňování trasy. Organizátoři začali trasu motat tak, aby se nevynechaly všechny ty slavné Kwaremonty, Koppenbergy a Paterbergy, Přes nejtěžší místa se schválně projíždí třikrát.
Třeba cestička na Peterberg byla až do roku 1986 obyčejnou polňačkou, než si tamější farmář – fanoušek cyklistiky – usmyslel, že cestu zpevní. Je na ní totiž 20% úsek, což z tohoto hellingenu dělá skutečný hell (peklo). Místo toho, aby udělal asfaltku, tak ji vydláždil hezky kostkovaným retro povrchem.
Po slavnějším a delším bratříčkovi Paterbergu, Oude Kwaremontu, se zase od roku 2010 jmenuje pivo, které tak zaujme každého cyklistu. Podobně jako stoupání je dost výrazné, protože má 6,6 % alkoholu.
Dnes má závod formu silničního cross country závodu. Prvních zhruba sto kilometrů se jezdci po rovině přibližují oblasti plné kostkovaných hellingenů. V druhé polovině závodu organizátoři vybírají to nejlepší, co daný kraj nabízí. Nastoupá se asi dva a půl kilometru. Každý kopec poskytuje příležitost k útoku, ale také se schválně myslí na to, aby tu a tam byly alespoň pár kilometrové rovinky, kde se jezdci mohou občerstvit. Zakončuje se 13kilometrovou rovinkou od Kwaremontu do cíle v Oudenaarde.
Když pivo píše cyklistickou historii
Historie cyklistiky s sebou přinesla spoustu bizarních situacích. V knížkách jsou nejbohatší předválečné roky, o nichž máme jen kusé zprávy, a tak vznikají nejrůznější legendy. Na druhou stranu Flandry ukazují, že místo pro humor se najde i v dnešním závodění.
Začněme hned u prvního předválečného ročníku 1919, kdy jasně triumfoval Henri Vanlerberghe. Měl formu jako Pogačar. Zaútočil v nejhorším možném úseku, kdy foukal protivítr, ale přesto všem ujel. Pak si ale počínal mazaněji. Nejdříve přesvědčil doprovod Marcela Buysseho, že šampion už skončil, ať mu předá jeho tašku s jídlem. Následně mu cestu na železničním přejezdu zkřížil stojící vlak. Jednoduše prošel z jedné strany vagonu na druhou a pokračoval.
Legendy pak sice praví, že se Vanlerberghe zastavil v hospodě na dvě piva a ředitel jeho stáje ho musel doslova vykopávat, aby náskok nepropil, ale realita byla trochu méně bizarní. Na cílovém velodromu už ale neodmítnul cílové pivo a při jeho koštu pronesl hlášku, kterou autoři rádi připomínají. „Běžte domů, všichni ostatní jsou půl dne cesty zpátky.“
Když kila navíc nevadí
Doktorům se alespoň podle anekdoty může stát, že na sále operují, operují a najednou pitvají. Karel Kaers zažil opačný příběh, kdy trénoval, trénoval, náhle však závodil a vyhrál.
Tento Belgičan byl mezi cyklisty tlusťoch. Vážil 85 kilo, a tak v kopcích obvykle neměl šanci, ale po rovině to byl silák. Už ve dvaceti využil příležitost na rovinaté trati a stal se nejmladším mistrem světa. Vzhledem k profilu chtěl vyhrát monument Paříž-Roubaix. Druhého dubna 1939 vyrazil na pohodový trénink, který skončil jeho životní výhrou. Autem si z Antverp dojel pod Kwaremont, a pak se na kole vydal 40 kilometrů do Gentu, kde Flandry startovaly.
Chtěl se po rovině povozit ve svižném tempu v balíku, aby se rozcvičil na Roubaix, které startovalo o týden později. Jelo se mu dobře, tak se odpoutal do úniku, aby si dal tempový interval. Pod Kwaremontem chtěl z kola sesednout, ale zjistil, že s jeho autem někdo odjel. Nezbylo mu tak nic jiného než dojet do cíle. Došlo mu, že má zajímavý náskok, který nakonec uhájil. Auto přeparkoval manažer jeho stáje Alcyon-Dunlop, aby ho donutil závod dojet. Jestli manažer auto nastartoval díky tomu, že Kaers schoval klíčky od něj po blatník u kola, jak to dělá mnoho hobbíků při závodech, prameny neříkají.
Velká pivní cena
Matt Brammeier bere život evidentně s nadhledem. Jako profík na silnici sice na zářné úspěchy nedosáhnul, ale na Flandrech si jeden zářez přeci jen zapsal. Irský cyklista, který začínal jako dráhař, pivo rozhodně neodmítne. Když roku 2015 večer před Flandry projížděl Twitter, rozhodně si nemohl nevšimnout nabídky, kterou vyslal bývalý profík a v současnosti obchodní zástupce pivovaru Nico Mattan. „Kdo zítra projede jako první vesnicí na Sint Eloois Winkel na 34. kilometru vyhraje tolik piva, kolik váží.“
Brammeier neváhal. K nálepce na představci, kde měl vypsány nejdůležitější kopce, přidal i žlutou nálepku s pořádně napěněným půllitrem a textem „34 km“. Pak už mu zbývalo jen chytnou první sedmičlenný únik. Sprint uměl z dráhy, a tak nastoupil na první pohled na úplně nesmyslném místě, kde o nic nešlo.
Do archivu Flander se zapsal jako vítěz pivní prémie. Cenu si pak převzal na dalším vlámském závodě Scheldeprijs. Možná jen litoval, že nebyl takovým tlouštíkem jako Karel Kaers.
