Monte Grappa (25. května, 20. etapa, 1726 m n. m.)
Jestliže je Mont Ventoux „Obrem Provence“, tak Monte Grappu bychom mohli překřtít na „Obra Benátska“. Hora s bohatou historií, skrz kterou běžela válečná linie, převyšuje okolní krajinu o více jak kilometr a půl. Cyklisty tolik nezajímá, že se na vrcholu nachází monumentální pomník padlých vojáků, ale při studiu mapy rozhodně nemohou přehlédnout, že k vrcholu stoupají hned čtyři cesty, které se těsně před cílem spojí.
Giro si tento kopec zase tak často nevybírá. Ozývají se i paradoxní hlasy, že je až zbytečně dlouhý, což ubírá na dynamičnosti závodu. Pravdou je, že jen několik málo vyvolených zvládlo tento výšlap pod hodinu.
Závodníci se tam prvně podívali roku 1968. V tu dobu měla cyklistika jen jednoho pána a tím byl Eddy Merckx, který touto příležitostí nepohrdnul. V té době se však stoupalo ještě po mírnější – hlavní cestě z Bassana, které má dokonce 26 kilometrů.
Dnes je ale nejpopulárnější varianta ze vsi Semonzo. Během 19 kilometrů se vystoupá ze 197 do 1726 metrů. Z Polabí až kamsi nad vrchol Sněžky, třeba na hřebeny Nízkých Tater. Prvních 10 kilometrů na Campo Croce není nikterak ohavných. Každá tornata (serpentina) má své pořadové číslo a výhled do rovin směrem k Jadranu je stále impresivnější. Změnu přinese zmiňovaná osada plná piknikových plácků. Stoupání nabídne pár set metrů roviny, které je třeba využít k občerstvení, protože pak přicházejí pasáže se sklonem kolem 14 %, což je už extrém.
Závěr kopce má pak opět standardní obtížnost kolem osmi procent. Jede se už nad stromy po horských loukách krajinou, kde jsou stále patrné válečné zákopy.
Za éry Merckxe se jelo na Monte Grappa i roku 1974, tehdy ale velikán cyklistiky neměl prvotřídní formu, a tak si na něj přišel drobný Španěl José Manuel Fuente. Čerstvý vítěz domácí Vuelty neměl po závodě skoro žádný čas na regeneraci. Ve Španělsku se finišovalo 12. května a hned 16. května vyrazil do první etapy Gira.
Návrat Monte Grappa nastal až v roce 2010 ve 14. etapě Ferrara – Asolo. Tehdy soupeřil Bradley Wiggins s domácí ostřílenou dvojící Michele Scarponi a Ivan Basso, jimž sekundoval mladík Vincenzo Nibali. Wiggins šel do úniku, ale brzy mu došlo, a tak se na vrchol prvně dostali Italové. Protože se vrchol nachází nad hranicí lesa, uvítala tam jezdce mlha s mrholením. V ošemetném sjezdu pak ukázal své přednosti Nibali a triumfoval o 23 sekund
Velkou specialitou pak byl rok 2014 a horská časovka z Bassana na vrchol. Tahle etapa měla číslo 19. Aby to nebylo tak jednoduché, vedlo prvních 7,5 kilometru po rovině do Semonza, kde se najelo na výstupovou klikatici k vrcholu. Většina borců tak vyrazila na speciálech, aby na začátku stoupání přesedla na standardní silničky. Etapu vyhrál růžový Nairo Quintana za 1:05:37 a pojistil tak svoji výhru. Quintana tak zvládnul samotné stoupání lehce pod hodinu, ale končilo se pár set metrů pod vrcholovým parkovištěm. Šťastný byl i druhý Fabio Aru, který druhým místem u sebe ponechal bílý dres.
Poslední průjezd Monte Grappa se datuje do roku 2017. Byl to těsný ročník, kdy Tom Dumoulin nejprve na Stelviu doháněl ztrátu, kterou způsobila jeho nechtěná zastávka na toaletu, kterou vykonal za silničním značením. V poslední den všechny soupeře předehnal v závěrečné časovce v Miláně.
Etapa měla číslo 20 a vedla až do lyžařského centra Asiaga. Monte Grappa tak nebylo závěrečným stoupání, přesto už tady musel Dumoulin bojovat, aby se udržel čelní skupiny. Nakonec minimalizoval ztráty, dojel ve skupině třeba s Janem Hirtem a manko 15 sekund následně hravě dohnal.
Passo del Mortirolo (19. května, 15. etapa, 1854 m n. m.)
Navrch přidejme ještě jeden strašák, který se jezdcům staví do cesty od roku 1990. Kopci Passo di Foppa neřekne nikdo jinak než Mortirolo. I laik pozná, že v přezdívce se skrývá slovo Mort, což na tenhle kopec sedí parádně.
Mohlo by se zdát, že region je cyklistikou tak poblázněn, že místo skutečně tak pojmenoval kvůli tomu, že je obtížné se tam dostat na kole. Nicméně pověsti vypráví, že se tam při tažení v 8. století Karel Veliký střetl s lombardskými vojsky a na bojišti zůstaly stovky mrtvých. Místo ale dostalo přezdívku spíše kvůli tomu, že u vrcholu se nacházelo jezírko, které se v řeči tehdejších obyvatel označovalo jako mortèra. Místo se stalo i významným bojištěm italských odbojových partyzánů proti fašistům na konci druhé světové války. Dost historie.
Giro v Alpách v druhé polovině května čelí rozmarům počasí. Odhrabat sníh z cesty na Stelvio – nejslavnější horu závodu – je dost složité. Sousední Passo di Gavia je jen o málo nižší, a tak v roce 1988 závodníci museli přežít skutečné galeje, kdy na vrcholu sněžilo. Do kopce to ještě šlo, ale dolů do Bormia skoro všichni promrzli tak, že nemohli držet řidítka a spousta jezdců tak šlo dolů pěšky. Z vrcholového sportu se stal boj o přežití, což v moderní éře už rozhodně není cílem organizátorů.
A tak se rozhlédli kolem a našli tuto variantu, která svou náročností není žádným béčkem. Vystoupá se sice jen do 1854 m, ale vyjíždí se už zhruba z 500 metrů, kdežto horské Bormio leží nějakých 1200 metrů nad mořem. Zdolat Mortirolo tak zabere podobný stejný čas jako vyjet na Stelvio nebo Gavii. Obávaná je varianta z vesničky Mazzo, která má průměrný sklon skoro 11 %. Při premiéře roku 1990 se ale vyrazilo z druhé strany – z Edola. Což se ale neobešlo bez komplikací, protože jezdci dolů svištěli právě tou prudkou stranou.
Nejpopulárnější varianta začíná sice na prvních 500 metrech rozehřívacím úsekem, ale pak se silnice přímo zařízne do horských pastvin, kde v uzoučkých serpentinách velmi svižně nabírá výšku. Objevují se úseky, kdy se jede prakticky kolmo do stráně připomínající černou sjezdovku, a tak je cyklista rád za každý prostor mezi zatáčkami. Až v lese a hlavně ve vrcholové partii po horských loučkách se stoupání uklidní a jeho finále je v poměrně standardním sklonu kolem 8 %. To už ale nikdo nemá moc sil.
Opravdovou legendou se kopec stal v roce 1994, kdy na něm v trase z Merana do Apricy zaútočil tehdy ještě ne úplně holohlavý Marco Pantani známý pod přezdívkou Pirát. Plachý člověk – který díky svému umění nabyl ve své zemi nesmírné slávy, což muž přinášelo potíže – tady ukázal prvně velkou bojovnost. Všichni měli v nohách už Passo dello Stelvio a tenhle speciálně prudký kopec Pantanimu seděl. Odpáral v něm i Miguela Induraina, který v této éře rok co rok triumfoval na Tour de France. Favorité sice zvládli po rovině spolupracovat a Pantaniho dostihli, ale v závěrečném výjezdu Ital ukázal znovu svoji třídu. Od roku 2006 zdobí jednu ze serpentin bronzová socha Pantaniho. Zobrazuje ho v jeho typickém nástupu, kdy i do kopce se držel v obloucích beranů.
Organizátoři pak tento kopec zařazovali jednou za dva až tři roky. Na Mortirolu měl problémy uhájit růžový dres třeba Alberto Contador. Při přípravě si stoupání vyzkoušel i Lance Armstrong, který Giro objel jedinkrát. Prohlásil, že jde o nejtěžší kopec v Evropě (to asi nezkusil další novinku Gira – Zoncolan).
Vraťme se ještě do roku 2019, kdy propršenou etapu vyhrál tehdejší mistr vrchařské soutěže Giulio Ciccone. Experti se shodují, že nejlepším závodníkem toho dne byl ale někdo jiný – Jan Hirt, který s Cicconem prohrál v cílovém spurtu. Český závodník často diktoval v kopcích tempo, až mu po boku zbyl jenom italský sok. Ten v závěru využil toho, že je o něco lepší sprinter, díky čemuž vyhrával i na vrchařských prémiích.
Letos se Mortirola dočkáme v maratonské 15. etapě na 222 kilometrů. Pojede se od břehů Gardského jezera, kde rostou palmy až do lyžařského centra Livigno, kde naopak bývá sníh až do května, a i v létě tam může být pěkně chladno. Jedinou útěchou pelotonu může být to, že se stoupá z té méně brutální strany.
