Slibně rozjetou biatlonovou kariéru jí ve 23 letech utnula cukrovka. Tereza Jandová se nejprve zkoušela rvát, skloubit nemoc s vrcholovým sportem. Bezmoci však bylo tolik, že se rozhodla vydat jinou cestou. Na ní si mimo jiné zamilovala silničku a nechyběla na loňské premiéře na Ještědu.
Do cíle na Ještědu jsi dorazila v čase 4 hodiny, 1 minuta a 7 sekund. Nevybavuješ si, s jakou glykemickou hodnotou jsi projela finišem?
Vím, že to nebyla vůbec špatná hodnota! Byla jsem v takovém klasickém rozmezí 4 až 10 mmol/l. Celý závod jsem se držela a dojela jsem s ukázkovou glykemií. Měla jsem tedy radost už jen z toho, že jsem nepadala do hypoglykemie a zároveň nevystřelila do hyperglykemie.
Takže můžeme říct, že Road Classics je pro diabetičky a diabetiky jako dělané?
(úsměv) Jo! Přemýšlela jsem nad tím a myslím si, že cyklistika je jeden z nejlepších sportů na sledování vývoje glykemie. Dáte si hodinky na řídítka, kdykoliv můžete vytáhnout mobil, kdykoliv můžete doplnit nějaké sacharidy… Já právě sledovala graf na hodinkách a podle toho jsem se řídila, kdy je vhodný čas si dát gel nebo se napít. Takto sledovat vývoj a reagovat na něj při biatlonu na běžkách nešlo.
Můžeš popsat, v čem je největší rozdíl mezi člověkem, který vyrazí na kolo a nebojuje s cukrovkou, a tebou a všemi dalšími diabetiky? Jaké rutiny tě vždy čekají před jízdou?
Před vyjížďkou musím řešit, na jaké glykemické hodnotě v tu chvíli jsem, na jak dlouho vyrazím a co před tím budu chtít sníst. Je třeba promyslet načasování jídla, píchnutí inzulinu a chvíle, kdy vyrazím. Sacharidy rychle spálím, ale zase se nesmím dostat na vysokou hodnotu, se kterou bych ani nemohla vyjet. Chce to hodně vyvažování, zdraví cyklisté se zkrátka jen najedí a jedou. A prakticky jim je ještě jedno, co snědí. Doplňování energie při vyjížďce je běžné, ale já musím mít s sebou opravdu extrémní zásobu sacharidů. Není to otázka dvou tří gelů. Ještě je třeba myslet na to, že zátěž vás doběhne zpětně, čili když jdu odpoledne na vyjížďku, často se nad ránem dostanu do hypoglykemie.
Je to tedy celkem alchymie…
Je. A celkem demotivující a otravná. Často si ani nemá cenu dopředu plánovat tréninky, protože glykemická hodnota se pak pohybuje na takové úrovni, že vám výkon neumožní. Respektive by to byl risk. Mně konkrétně doktor říká, že mám glykemii tak nestabilní, až to sám kolikrát nechápe. Jsem specifický případ. A i proto jsem skončila s vrcholovým sportem. Občas jsem se probudila s glykemií 22 mmol/l – s tím jsem skutečně nemohla jít na start. To je opravdu šílená hodnota, přitom jsem o den dříve udělala vše správně. Jsem extrémní pedant, chci mít glykemii v rovině a když tomu tak není, jsem naštvaná sama na sebe, frustrovaná. Jsou lidé, kteří to vůbec neřeší. Potom to ale končí špatně.
Tobě tento specifický režim začal v roce 2022. Co všechno jsi o cukrovce věděla před tím, než ses dozvěděla, že máš celoživotní soupeřku, kterou nepředjedeš, neporazíš?
Myslela jsem si, že toho vím hodně, protože jsme se o ní učili ve škole. Ale když mi to doktoři řekli, měla jsem najednou úplně vypnutý mozek. Strašně jsem se bála. V tu chvíli jsem nevěděla, co všechno to pro mě bude znamenat, co budu muset omezit…
Předpokládám správně, že jednou z prvních myšlenek bylo to, že s biatlonem je okamžitý konec?
To byla snad ta úplně první. Pak to, že obecně nebudu moc dělat to, co mě baví. Po pár dnech se nicméně mé nastavení změnilo a řekla jsem si, že udělám vše pro to, abych mohla pokračovat v životě tak, jak ho znám. A i se mi to celkem rychle povedlo převést do reality. Šlo to lépe, než jsem čekala. Ale od loňského jara se mi po zvýšených dávkách inzulinu začalo špatně trénovat, přípravu jsem protrpěla. V hlavě jsem najednou měla, že nemá cenu dělat biatlon vrcholově dál a v zimě se definitivně rozhodla. Bylo dost demotivující vidět, že děláte všechno správně, ale výkonnost den ode dne klesá. Žádný progres. Viděla jsem, že mi ujíždí holky, i když jsem jim o půl roku dříve stačila. Velká bezmoc. Vždyť jsem ani nemohla přijmout tolik sacharidů, kolik bych jako vrcholový sportovec pro správný trénink a správnou regeneraci měla. Podporuji sportování s diabetem v rozumné míře, ale vytrvalostní sport na nejvyšší úrovni je strašně na úkor zdraví.
Teď tedy do tvého života patří cyklistika v nevrcholovém módu. Jak se stalo, že ses ocitla v sedle silničky?
Vždy jsem to chtěla zkusit. A loni na přelomu jara a léta jsem kvůli problémům s holeněmi nemohla běhat, takže jsem si koupila silničku. Nějak mě to chytlo! Najednou bylo 60 kilometrů málo a chtěla jsem jezdit kilo každý víkend. Dost mě od začátku bavilo plánování tras a celkově mi silnička rychle přirostla k srdci. Horské kolo mě nikdy moc nebavilo a nebaví, ale silnička… Ta je tak hezky elegantní a čistá. Mé silničce říkám peklostroj a ráda se na ní trápím (úsměv).
Máš nějakou nejoblíbenější trasu?
To asi nedokážu říct, protože nejraději jedu pokaždé trochu jinak. Ráda si zajedu třeba od Českého ráje, oblíbenými body na trase jsou Kozákov, Bezděz a samozřejmě Ještěd! Klidně jedu jen za nosem a pak zase zpátky.
Tím, že sis silničku zamilovala nedávno, bylo pro tebe Road Classics na Ještědu závodní premiérou?
Ano. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat, jestli to zvládnu. Moje jízda na kole totiž není taková, že bych nějak cíleně trénovala, dávala si intervaly… Jako mála jsem absolvovala nějaké MTB akce, ale na silničce to byla premiéra.
Budeš i v pelotonu na Pálavě. Tento region nemáš na kole zatím projetý? Půjde pro tebe o neznámý rajón?
Úplně neznámý rajón. Na Pálavě jsem totiž byla jen kdysi jako malá s babičkou. Koukala jsem na trasu, moc se těším na to, jaké to bude. Líbí se mi, že je to dlouhé, jde o výzvu. 143 kilometrů už není jen tak (úsměv). Ale věřím, že to bude opravdu hezké a úplně jiné než v severních Čechách, kde to dobře znám.
